Všechno to začalo někdy v průběhu listopadu 2004, když se na vmax stránkách objevila pozvánka od holandského vmax clubu na pořádání srazu 15-16.5.2005 ve městě Scheveningen. Toto setkání mělo být  pokusem o co největší shromáždění maxů se zapsáním do Guinnessovy knihy rekordů.Přes diskusi na netu a prvním oťuknutí účastníků na výstavě „Motocykl 2005“ jsme se dopracovali až k prvnímu setkání „Expedice Holandsko 2005“ v hospodě v Novém Ransku. Měla se naplánovat trasa a časový harmonogram cesty. První překvapení nastalo hned ráno, při zjištění, že teploměr za oknem ukazuje jen pár stupínků nad nulou. No nic, jsem měkkej , jedu autem. Nějak ty poznámky od ostatních budu muset vydržet. Po příjezdu s uspokojením zjišťuji, že vyměkklí jsou všichni. Tedy skoro, protože po chvíli, už slyším zdálky důvěrně známý zvuk véčkového 4válce. To přijíždí PAN PRESIDENT Daf a děsně se diví, že jsme autama. Ovšem to divení mohl projevit až po dobrejch 20ti minutách, když rozmrz.Tak to bylo to překvapení druhé. Po dobrém obědě a úspěšném naplánování trasy s harmonogramem cesty jsme si určili výchozí bod naší „expedice“ – pátek 13.5.2005 10:00 pumpa OMV na jižní spojce před Barrandovským mostem. Překvapení poslední, při odjezdu začíná drobně sněžit a Daf lehce znejistěl.

Po víceméně úspěšném nabalení maxe vším nezbytným vyrážíme ráno v 8:00 s Marcelou z Hradce Králové směr Praha. Na dálnici těsně před Prahou se k nám přidává Jirka a společně dorážíme na pumpu OMV. Konstatujem, že je docela kosa, dáváme si kafe nebo čaj  a v klidu čekáme na Dafa. Za sklem benzinky pozorujem cvrkot a klábosíme o všem možným. Hlavně teda o tom, co nás vlastně čeká. Najednou nás Marcela upozorňuje, že přijel nějakej kluk s holkou na maxovi. Ale s náma prý určitě nejedou, protože nemají žádná zavazadla. Vycházíme ven, seznamujeme se s Petrem a Irenou a koukáme na jejich dvě minitašky s hrdým nápisem Oxford. Oba nás ubezpečí, že do Holandska jedou a vybaveni jsou skvěle ! Doráží Daf a tak můžem vyrazit směr Chomutov, kde se scházíme s dalším členem výpravy Honzou. Vlastně ne, vyrazit můžem , až po shlédnutí super zkonstruovaných tlumivek do jindy otevřených dafových výfuků. Na náměstí v Chomutově, kde si chceme dát oběd potkáváme zcela nečekaně posledního členy výpravy Tazzyho. Prostě si tam v klidu seděl v zahrádce a čekal na nás. Jak mohl vědět, že právě tam půjdem na jídlo je mi dodnes záhadou. Dáváme si oběd, pozorujeme nepřizpůsobivé spoluobčany tmavé pleti, jak zvědavě krouží okolo našich nabalených motorek a upřesňujeme technicko-taktická data cesty. Musíme například zkrátit zastávky na tankování, protože Honzův max je sice nejrychlejší, ovšem diplomaticky řečeno, s poněkud vyšší spotřebou. Jirka musí zase slevit z maximální cestovní rychlosti, protože strašák vysokých pokut a nepohodlí pro nás bezštítkaře je vysoký. Konečně sedáme na mašiny, startujeme a vyrážíme směr Hora sv. Šebestiána. Když slyším Tazzyho supertrappy jak řvou celým chomutovským náměstím, bleská mi hlavou, že tlumivky do dafových výfuků byla celkem zbytečná práce. Přejíždíme hranice, Honza šteluje GPS a už krásně frčíme po německých silnicích. Všichni si to užíváme a Jiřík nás bez sebemenších problémů vede, i když chvílema trošku zapomíná na dohodnutých 130km/h. První úsměvná událost nastává při jednom tankování. Jirka nešťastně najede až těsně ke stojanu a nevede se mu vykopnout boční stojánek. Plně naloženej maxík ho láskyplně přimačkává na benzínový stojan. Nemůže se hnout, ale to už přispěchal Honza s Tazzym a vysvobozují ho z nedobrovolného objetí.

Pokračujeme v cestě s přesvědčením, že noc strávíme v některém z kempů poblíž naší cesty. Začíná se smrákat, takže sjíždíme z dálnice směr Bielefeld s tím, že poblíž každého většího města musí být zákonitě i kemp. Zastavujeme v Bielefeldu u pumpy a snažíme se zjistit od nicmoc důvěryhodně působícího domorodce, kdeže se ten kemp nachází. Domorodec obdivuje motorky, žvatlá kraviny, ale vyrazit z něj , jestli je v okolí nějakej kemp a kudy se tam dostat je nadlidskej úkol. Konečně se to daří a už skoro za tmy vyrážíme udaným směrem. Nemá to prý být daleko. Držíme směr a kontrolujeme avizovanou vzdálenost. Vzdálenost jsme ujeli už skoro dvojnásobnou a stále ani náznak jakékoliv stopy po kempu. Dostavuje se lehké znejistění. Míjíme ceduli „Na shledanou v Bielefeldu“. Znejistění se prohlubuje. Zastavujeme u rozzářeného neonu penzion a Honza s Jirkou se jdou zeptat, jestli jedeme správně. Po chvíli se vrací s tím, že prý tady žádný kemp široko daleko není. Ale prý nás můžou ubytovat, což po zjištění ceny odmítáme. V duchu nadávám tomu dementnímu kreténovi u pumpy, kterej nás sem poslal. Nezbývá nic jiného, než popojet někam za město a utábořit se někde bokem na louce. Vyrážíme už do úplné tmy. Asi po 100 metrech narážíme na  odbočovací ceduli jak dům – camp Bielefeld. Nálada se zlepšuje o 100 %, ještě sehnat nějakého toho správce kempu. Povedlo se, stavíme stany, dáváme nějaké to pivko z domácích zásob a probíráme zážitky z cesty. Prostě pohoda. Vzhledem k tomu, že je  začátek května, jsme v kempu skoro sami. Někdy kolem půlnoci zalehávám do spacáku a v duchu se omlouvám tomu úžasnýmu chlapíkovi od pumpy za toho dementního kreténa.

Vstáváme do dost chladného rána. Balíme a já ještě dolévám maxíkovi olej, který mu tak nezřízeně chutná. Bohužel zjišťuji, že mé přesné výpočty kolik oleje budu potřebovat na 2.500 km cesty zcela neodpovídají realitě. Naštěstí hned u pumpy, kde jsme včera tankovali se nachází prodejna  Louis a naproti ní McDonald, kde se hodláme nasnídat. Vyrážíme zpět do Bielefeldu. V Louisu zakupuji 4 litrový kanystr oleje a doufám, že bude maxíkovi chutnat. V prodejně zjišťujeme, že mají akci na teploměry oleje za 14 euro. Za tu cenu to byla prostě povinnost koupit ! Bohužel na posledního zájemce Tazzyho se už nedostalo. Má prostě nehoráznou smůlu a to ještě netuší, jak si v tom neštěstí pochodí. Od této chvíle totiž nastává při každé zastávce nikdy nekončící zábava při porovnávání teploty oleje. Každý hlásí svou naměřenou teplotu a hlavně se dotazuje nešťastného Tazzyho jakouže to vlastně on naměřil teplotu.

Vyrážíme z Bielefeldu a po dálnici míříme k holandským hranicím. Cesta rychle ubíhá a všichni se už těšíme, až uvidíme Atlantik a hlavně všechny ty neskutečný maxe ! Konečně přijíždíme do Scheveningenu. Za pomoci místního motorkáře se dostáváme k molu de Pier, kde má probíhat hlavní část akce. Parkujeme a začínáme očumovat ostatní maxíky, Atlantik, pláže a jsme šťastní ! Posléze zjišťujeme, že kemp, kde máme zajištěno ubytování se nachází na druhé straně města. No nic, bereme mapku a zkoušíme ho najít. Bloudíme jednosměrnými uličkami Scheveningenu a stále se nedaří. Vedení výpravy se ujímá Marcela s vědomím, že kemp se má nacházet poblíž nějakého stadionu a to přeci nemůže být takový problém najít ! Po chvíli ježdění nás skutečně vítězoslavně dovádí k fotbalovému stadionu. Bohužel, jak zjišťujeme později, ten „náš“ stadion má být ve skutečnosti dostihový areál… Konec našemu hledání učinil až jeden místní ochotný autař, který nás bezpečně dovedl až do kempu.

Kemp je opravdu velice pěkný a pro naši výpravu vybíráme krásné místo s výhledem na dostihovou dráhu. Na místní stožár osvětlení vztyčujeme vlajku, aby nebylo sebemenších pochyb, kdo tu táboří. Připíjíme si na úspěšné završení cesty, na maxíky, na nás, na kemp, na dostihovou dráhu… Po zjištění, že Marcela se jako vrchní provianťačka úžasně osvědčila se veškeré zásoby všech stěhují k nám před stan. Po pozdním obědě vyrážíme na obhlídku kempu. Hledáme Jirku, Lálu a Koptiče, kteří by tu už někde měli být. Jeli z Liberce nonstop až do Scheveningenu. Po celém kempu jsou různě roztroušeni maxíci ze všech možných států. Okukujeme různé vychytávky i brutální stavby. Paráda ! Po chvíli narážíme i  na kluky a počítáme, že nás z Čech dorazilo celkem 12 maxů a 14 lidí. Což se nám zdá celkem slušný !

Po návratu z obhlídky kempu řešíme, jak se odpoledne dostat co nejlépe k molu na pobřeží, kde bude večer probíhat hlavní program. Je to celkem dost daleko, tak padá volba na taxík. Vzhledem k tomu, že Petr s Irenou, naší klubovou překladatelkou a tlumočnicí, vyrazili na návštěvu svých holandských kamarádů, máme trošku obavy ze zajednání taxíku. Na recepci nám však Tazzy naprosto vyráží dech ! Zjišťujeme, že v kombinaci s kamarádkou Tullamore  je schopen domluvit s každým naprosto všechno. Dojednává dva taxíky. Za chvíli opravdu přijíždí mercedes a odváží jednu polovinu výpravy. Tazzy nelení a okamžitě si vymiňuje, že druhý taxík musí být taky mercedes ! Čekáme a bavíme okolí. Přichází recepční a s úsměvem nám rozdává žluté samolepky s adresou a logem kempu. Mají dobrých 7 cm v průměru . Nalepujeme si je na bundy, může se to při návratu hodit… Sedáme do taxíku a celou cestu se s Honzou neskutečně bavíme. Tazzy totiž debatuje s taxikářem a téma je opravdu široké. Přes pivo, fotbal, manželku, milenku až po marihuanu. Konečně jsme na molu a taxikář si viditelně oddechl. Zpátky by nás už asi nevezl. Míříme do restaurace Bora Bora a na promenádě se potkáváme s frantíkama a holanďanama. Tazzy okamžitě organizuje společné focení presidentů a společný přípitek. Ze silnice nás pozoruje místní policejní hlídka na nějaké hondě a mává na nás. Tazzy z toho usuzuje, že se chce družit. Bohužel z přátelského kynutí se vyklubalo varovné hrození prstem. V Holandsku je totiž zakázáno konzumovat alkohol na veřejných prostranstvích. Policajt Tazzymu domlouvá a ten souhlasně přikyvuje. Tazzy ho ubezpečuje, že všemu rozuměl a následně mu nabídne, aby se s námi taky napil. Policajt se zasměje a odjíždí. Míříme k Bora Bora, kde nás čeká občerstvení, živá muzika a seznamování s ostatními účastníky setkání. Pravdou je, že někteří z nás mají tedy spíše zájem se seznámit s účastnicemi než účastníky. A speciálně pak s fotografkami V-max club Holland. Všichni se výborně bavíme a opravdu si to užíváme. Ale všechno má svůj konec a tak se pomalu chystáme na cestu do kempu. Bohužel zjišťujeme, že na některé z nás je ten mořský vzduch neskutečně silnej. Naštěstí taxík ve formě mikrobusu vše vyřešil. Za chvíli si už dáváme v kempu něco dobrého na zub a poslední noční kávu. Klábosíme a všichni se už těšíme na zítra. To je ten den D, kvůli kterému jsme sem jeli.

Ráno všichni vstáváme celí nedočkaví a natěšení. Sedáme na maxe a míříme na seřadiště do přístavu. Tam musíme vyplnit formulář pro registraci, maršálové nás řadí a nalepují registrační čísla. Dostávám číslo 347. Po tomto skoro až obřadu, mám konečně čas prohlídnout si opravdu všechny maxe seřazené přes celé přístaviště. Sjelo se nás tam 568 maxů ! Rekord je ustaven a čeká na zápis do guinnessovy knihy rekordů. Procházím od jednoho stroje k druhému a dostavuje se nefalšovaná euforie. Prohlížím stroje z prvních let výroby stejně jako ty úžasný a neskutečný maxe,  které jsem do této chvíle obdivoval jen na www stránkách různých úpravců. Je tady k vidění opravdu úplně všechno ! Prosklená víka motorů, instalace NOS , speciální kyvky, 300 milimetrové gumy… A když se tak dívám kolem, uvědomuji si, jak je v-max opravdu výjmečný, kultovní a dnes už i legendární stroj ! To co vidím a zažívám tady, to u jiného typu motorky nenajdu ! Ale to už nás maršálové posílají připravit se ke strojům. Z megafonů se ozývá „ Gentleman start your engines“. Rozpoutalo se peklo ! 568 maxů řve na celý přístav. Řvu do přilby taky a s pusou od ucha k uchu kroutím plynem, jako kdyby mě za to platili. Kdo to nezažil, možná nepochopí ! I kdyby jen pro tenhle pocit, stálo za to sem jet.

Řadíme se jeden max za druhým a vyjíždíme na 3,5 km dlouhou cestu městem k molu de Pier, kde nás čeká lahůdka v podobě výjezdu na horní plochu mola. Když vidíme konstrukci z trubek s položenými železnými plotnami, po kterých máme vyjet do asi 7 metrové výšky, začínáme trochu nervóznět. Problémem je velice ostrý úhel, pod kterým je nájezd postaven. Některé stroje s rýčem pod motorem tam ani maršálové nepouští, protože je reálné nebezpečí, že spoiler urvou. A aby toho nebylo málo, zhruba v půlce nájezdu je mohutná ocelová traverza, pod kterou se musíme sehnout a projet. Marcela nám na dodání sebedůvěry hlásí, že už jsou případy, kdy se dotyčný nestihl dostatečně sehnout před traverzou nebo na vrcholu nájezdu trefil zábradlí z trubek. Opravdu povzbuzující ! Nicméně výjezd všichni úspěšně zvládli a se zaslouženým uspokojením parkujem stroje na molu. Navzájem se ujišťujeme, že se bál trošku každý. Ale jak podotkl Daf „Důležitý je, že jsme tady“! Po schodech scházíme do vnitřku mola. Jsou zde restaurace a hlavně stánky s doplňky a díly na maxe. U všech známých úpravců jsou k vidění veškeré možné šílenosti na maxe, co si jen dovedu i nedovedu představit. Super ! Ovšem ceny jsou poněkud, řekněme, nadstandardní ! Opět na molu i před molem znovu a znovu prohlížíme všechny možné maxíky.

Čas se naplnil a my bychom rádi vyrazili do kempu. Problém je ten, že rampa se bude otevírat až v pět hodin. Čekat ještě dvě hodiny a pak zase krkolomně sjíždět dolů se nám moc nechce. Co teď ? Výtah ! Sjedeme normálně výtahem ! Výborný nápad ! Šikovně nacouvat s maxíkem do výtahu, natáhnout se a zmáčknout přízemí. Nastartovat a vyjet mezi zírající lidi a stánky s občerstvením. Úžasný ! Tak tuhle šou mělo obecenstvo možnost sledovat celkem čtyřikrát. Hned po posledním z nás pořadatelé výtah pro motorky uzavřeli. Je prý jen pro lidi…

Vracíme se zpět do kempu. Konstatujem, že je nutné dnešní úžasný den plný zážitků řádně probrat. Razíme proto do místní restaurace.  A bylo o čem diskutovat…

Vstáváme dost brzo do chladného rána. Cestu zpět máme naplánovanou na jeden zátah. Čeká nás 1100 km. Pomalu balíme a navlékáme na sebe co se dá, je opravdu pěkná zima. Startujeme maxíky, z čehož mají největší radost spáči v okolních stanech a vyrážíme. Na výjezdu z města nám světelná tabule hlásí, že jsou pouhé 2 stupně nad nulou. Při každé zastávce u pumpy se rozehříváme horkým kafem. Cesta rychle ubíhá, ale s přibývajícími kilometry se zvyšuje i únava. Já jsem ještě celkem v pohodě, ale Marcela na místě spolujezdce si už trošku stěžuje na nepohodlí. Někde na dálnici u Chemnitzu mi usíná na zádech. Láskyplným manželským žďuchnutím ji okamžitě budím. Konečně jsme na hranicích, jsme doma. Teda skoro. Jirka se šťastně usmívá a pronáší nezapomenutelnou větu „ To jsem rád, že už jsme doma, konečně zase můžu jezdit jako prase“. Ještě mi vysvětluje, že Prahu musíme objet, protože v tuto dobu bude jistě ucpaná.  A ať se ho držím, že nás vyvede v pohodě na hradeckou dálnici.Vyrážíme tedy směr Praha. Honza nám mává a odbočuje na Most. Má to domů už jen kousek. Jirka na čele nasazuje dost ostré tempo. Někde před Prahou odbočuje Daf a ztrácíme i Tazzyho. Odbočujem z hlavní silnice na okresky, které zná snad opravdu jen Jirka. Jsou hrozný a my po nich jedem neskutečnou palbu. Jirka si to zřejmě nemyslí, protože neustále zrychluje. Zato Marcela si to myslí zcela určitě, protože mě buší do helmy a naznačuje zcela jasně abych zpomalil. Nemůžu. Pokud ho ztratím, z těhle prdelí se už nikdy nevymotám. Konečně najíždíme zpátky do Prahy na dálniční výjezd na Hradec Králové. Stavíme na první pumpě, abychom se s Jirkou rozloučili. Bude odbočovat domů na Lysou. Marcela seskakuje z motorky a oba dostáváme taková jména, že u některých ani nevím co znamenají. Chápu jí.  Je unavená, utahaná, rozlámaná a pěkně nasraná na toho vola, co ji veze a na toho druhýho, co vybral tak děsnou cestu. Nicméně za chvíli se všichni s úsměvem loučíme a vyrážíme k domovům. Do Hradce přijíždíme kolem osmé hodiny večer. Jsme utahaní, ale šťastní. Stálo to za to!

A co napsat na závěr ? Určitě poděkování Všem účastníkům „Expedice Holandsko 2005“. Byli jste naprosto skvělí !!!

Ta parta, která se utvořila a akce, kterou jsme společně absolvovali, tak na to se nezapomíná !

Zvláštní osobní poděkování:

Dafovi za to, že jako president vzorně reprezentoval V-max Czech

Jirkovi za to, jak bezpečně a neomylně nás převezl přes všechny nástrahy cesty

Honzovi za to, jak suprový film vytvořil ze záběrů téhle nevšední akce

Petrovi za to, že v expedici měla zastoupení i rock n´rollová  sekce

Ireně za to, že zajišťovala překladatelskou činnost a snažila se nás ochránit před výdobytky globalizovaného světa

Tazzymu za to, že byl dobrým duchem celé výpravy

Marcele za to, s jakou fantazií dokázala namíchat konzervy k absolutní spokojenosti všech

Dušanovi za to, že z něj vypadlo tohleto povídání o jedné bezvadné cest