Je leden, venku mrzne, ze zatažené oblohy se sem tam snáší sněhová vločka. Sedím u televize a prohlížím si fotky z klubových akcí minulé sezóny. Zase vzpomínám na ty drobné příhody i  velké zážitky, které mě dokáží tak spolehlivě navodit tu správnou pohodovou atmosféru. Zároveň s poslední fotkou se však ozývá Marcela, abych ji šel s něčím pomoct do kuchyně. Pohodová atmosféra je pryč. Nechce se mi. Tak ji oznamuji, že nemůžu, protože právě vymýšlím nějaký pěkný motovýlet na příští rok. Zákonitě od ní musí následovat otázka: „ Jo, a kam ?“ V klidu odpovídám „No přeci do Alp“!

Tak takhle nějak vznikají velká rozhodnutí.

Navštívit Alpy jsme měli v plánu už dva roky, ale bohužel k tomu nějak nedošlo. A tak si začínám postupně shánět informace o místech, která se nesmí zapomenout  navštívit a pomalu plánuji případnou trasu cesty. Při pohledu na mapu si říkám, že by nebylo vůbec špatný protáhnout to až někam k moři. Kombinace návštěvy velehor a mořské pláže je z mého pohledu naprosto kouzelná. A v tu chvíli se mi vynoří někde v mysli založená fotka dvou maníků s motorkama u cedule Saint Tropez. Jo, to je přesně ono, když výlet , tak pořádnej ! A navíc francouzská riviéra je přesně ta oblast, kam jsem se vždycky moc chtěl podívat. Zkouším dát tento námět na výlet, tedy spíše na dovolenou, na maxáckej web. Nejdřív opatrně jen ty Alpy a pak přidávám Dolomity a Cote d´Azur. Jako první se chytá Jirka a Kreydl. Postupně se přidávají další „účastníci zájezdu“ J. Nikoho kupodivu neodradí ani zaslaný itinerář cesty, který sice slibuje návštěvu těch největších turistických pecek na cestě, ovšem na druhou stranu dost šibeniční časovou osu cesty... Už v únoru se stanovuje závazný termín cesty - odjezd v sobotu 11. srpna a návrat 24. srpna. Bohužel v tu chvíli nikoho nenapadlo, že v srpnu je celonárodní dovolená jak ve Francii, tak v Itálii. Tuto opomenutou skutečnost poznáme na vlastní kůži ve formě totálně ucpaných silnic a plných kempů…

Místo, plán i čas cesty je stanoven a tak začíná období shánění a dokupování věcí na cestu potřebných i méně potřebných. Třeba já si na základě plánovaných noclehů pod stanem ve velehorách pomůžu k úplně „suprovýmu spacáku“, který doteď používala Marcela. Protože v tom mým starým bych „určitě zmrznul“. Sama si koupila nový teplejší… (pro šťouraly, pochopitelně měla pravdu , je opravdu suprovej ) . Zakupujeme na maxíka také nové větší stranové vaky, které v kombinaci s horní taškou by měly pojmout všechny potřebné věci na cestu. Po zhlédnutí té obrovské kupy věcí nachystaných s sebou , zjišťuji, že jsem se mýlil, nepojmou. Postupně některé věci vyřazujem a u některých redukujem počet a to vše s vírou, že nám snad nikde nikdy chybět nebudou. Nejvíc váhám nad šesti plechovkama piva, u kterých si jsem 100% jistý, že chybět budou… Nakonec se přeci jen víceméně úspěšně podaří maxíka nabalit, i když až někdy kolem půl jedné v noci…

Tomuto úspěšnému nabalením motorky a radostnému očekávání cesty ovšem předcházel týden plný nervů. Marcela totiž chytla nějakou virózu a ne a ne se jí zbavit. Teprve ve čtvrtek antibiotika pořádně zabrala a její stav se trošku zlepšil. Nicméně odjezd v sobotu 11. srpna byl z naší strany nereálný. Takže nastalo obvolávání všech zúčastněných, jestli by jim nevadilo posunout odjezd o den déle až na neděli 12. srpna. Buď se z toho do té doby Marcela trošku dostane nebo budu muset vyrazit na naši úžasnou motodovolenou sám. Všichni souhlasili, že na nás počkají do neděle, za což jim patří velký dík ! Protože v neděli ráno jsme sice s nedoléčenou, ale i s Marcelou a nabaleným maxíkem vyrazili směr Saint Tropez.

Čekáme na benzince na Sendyho a Apese, který je u něj ubytován už od pátku. Nějak nejedou. Přijíždí se zpožděním a Sendy vysvětluje, že čas odjezdu byl stanoven sice naprosto přesně, ovšem pouze pro něj. Zatímco on už stál oblečený v kombinéze a s helmou v ruce připraven k odjezdu, tak Apes s naprostým klidem a jistou nenuceností právě scházel ze schodů s ručníkem přes rameno směr koupelna…

Konečně vyrážíme po dálnici na Prahu, kde na nás čekají ostatní kamarádi a kamarádky na naši oblíbené pumpě na jižní spojce. Nakonec nás jede jedenáct lidí (Dušan a Marcela, Jirka a Jana, Zdenek a Míša, Hynek a Jitka, Apes, Sendy , Ivoš) a  sedm motorek (vše pochopitelně V-max). Tak na tyhle lidi čeká 3500 km dlouhá cesta a 13 nezapomenutelných dní.

Ještě u pumpy zvědavě obhlížím, jak je kdo nabalenej a vybavenej, s přesvědčením, že víc nabalenou motorku než máme my už mít nikdo nemůže. Ovšemže může ! Sendy. Na to, že jede sám, má maxíka nabalenýho opravdu dost slušně. A to dost obnáší mimo jiné i to, že taková obyčejná činnost jako je tankování se pod  vlivem připevněných zavazadel stává koncertem pro tři čtyři zručné mechaniky a jednoho tankujícího Sendyho…

Loučíme se s Kreydlem a Irenou, kteří nás přijeli vyprovodit a všichni litujem, že nemohou jet s námi. Tentokrát bude prostě rock n´ rollová sekce chybět. Vyrážíme z Prahy směr Alpy, přesněji směr Berchtesgaden, kam bychom měli po zhruba 500 km dorazit někdy odpoledne. Vzhledem k dvoutřetinovému zastoupení laděných koncovek a dalším ne zrovna homologovaným dílům na motorkách jsem podle všech dostupných, pečlivě  nashromážděných informací zvolil hraniční přechod , kde by měli být nejtolerantnější celníci.  Ovšem hned zkraje vzal tento můj pečlivě vybraný hraniční přechod za své, neboť Jirka , zřejmě se domnívaje, že pražská doprava je nad naše síly, se prodral do čela výpravy a vypálil to směrem na Železnou Rudu… No nic, snad přejedem hranice bez ztráty kytičky, respektive bez ztráty otp.

Už tak zatažená obloha se zatáhla ještě víc a začíná dost hustě pršet. Stavíme na benzince a navlékáme se do nepromoků. Nejrychleji jsou připraveni na další cestu v dešti Hynek s Jitkou. Oblékli si totiž naprosto úchvatný pláštěnky, které se normálně balí dětem na letní tábory. Zvlášť Jitka v růžové vypadá velice roztomile… Na Apesově nepromoku je zase upozornění, že se v něm může jet jen maximálně 80 km/h. Tato informace se plně potvrzuje po pár kilometrech, když se mu začínají postupně trhat rukávy, ramena, záda… Déšť pomalu ustává a Jirka nás zavádí do jedné hospody u cesty. Zná se s majitelem, asi nějaký strýček ze čtvrtého kolena. Už mi taky dochází , proč jedem zrovna touhle trasou… Nicméně oběd byl výborný. Na poslední pumpě před hranicemi ještě domlouváme strategii přejezdu hranic. Je celkem jasná – jeden tichej, jeden laděnej, jeden tichej, jeden laděnej… Tak hranice máme šťastně za sebou a už si to uháníme po výborných německých silnicích někam k horizontu, kde se nám už pomalu, ale jistě začínají rýsovat Alpy. Cestou ještě několikrát zahrozí déšť s jednou opravdu slušnou průtrží mračen, kterou ale naštěstí rychle projíždíme. Blížíme se k cíli naší dnešní cesty, k Berchtesgadenu. Začínáme se poohlížet po nějakém kempu a už notnou chvíli si opravdu užíváme krás cesty mezi horskými masivy. Kolem šesté hodiny nacházíme pěkný kemp, který je opravdu jen kousek od cíle našeho zítřejšího plánovaného výletu. Máme navštívit Kahlstein neboli Hitlerovo „Orlí hnízdo“.

V kempu je k dispozici opravdu pořádný kus louky, kde si můžem postavit stany. Takže poprvé na naší cestě začíná vybalování a stavění stanů, což zvláště u některých členů výpravy získá časem na značné „popularitě“…  Sedím u stanu, v ruce pivko, v ešusku se vaří nějaká super specialita, kochám se nádherným výhledem na horské masivy a zároveň pozoruji ostatní. Naprosto jasně je na nich vidět, že za vrchol dne nepovažují krásy Alp, super cestu či pěkný kemp, ale moji a Sendyho skládací židli na kterých si právě hovíme. Bohužel jim je tato vymoženost technického věku odepřena.

Dáváme místní pivko, něco na zub a probíráme  dvě nejaktuálnější témata dne – počasí na zítřejší výlet a důvod, proč si Jirka s Janou postavili stan dobrých 50 metrů od nás. Předpověď počasí vyřešil Sendy zprávou z netu, která pro tuto oblast předpovídala bohužel déšť. Na osamocené kempování Jany a Jirky byly názory rozdílné. Nicméně z mého pohledu asi nejpravděpodobnější důvod byla ohleduplnost k nám ostatním. Ti dva o tom sice nechtěli moc mluvit, ale Jana asi chrápe . Protože pokud s námi jezdil Jirka sám, tak se kolektivu vůbec nestranil.

Ráno dáváme snídani a ještě čekáme, až nám trošku oschnou stany. V noci a k ránu totiž drobně pršelo. Máme sbaleno a vyrážíme do pošmourného dne směr „Orlí hnízdo“.  Všichni doufáme, že se trošku vyčasí a vysvitne alespoň malinko sluníčko. Později ze svých nároků na počasí slevujeme, ať alespoň neprší ! Na parkoviště pod Kahlsteinhaus vede docela slušnej stoupák z kočičích hlav. Jestli bude pršet až pojedem zpátky dolů, může to být docela „sranda“. Přijíždíme na opravdu rozlehlé placené parkoviště, které je nicméně plné. Takže jsme nuceni zaparkovat motorky na chodník. Máme z toho trošku strach, protože takhle tady parkujem jen my. Ale jak se později ukázalo, dle našeho příkladu se zařídili i další motorkáři.

Nahoru na „Orlí hnízdo“ se dostanem jen pomocí místních turistických autobusů. Je stále zataženo. Nicméně s vírou, že se vyčasí, kupujeme lístky, které nejsou zrovna levné. Okamžitě po zakoupení lístku posledního z nás začíná drobně, ale přeci pršet… Sendy, věren svému pesimistickému založení nám prorokuje na vrcholku Kahlsteinu déšť, v lepším případě totální mlhu. Při pohledu na oblohu to tak opravdu vypadá. Sedáme si každý na své místo v autobusu a už šplháme po uzoučké dobové cestě na vrchol, na „Orlí hnízdo“. Čím se dostáváme výš, tím je počasí lepší. Déšť ustává, mlha ustupuje a vysvitá sluníčko. Paráda ! Cesta se pěkně klikatí a autobus jen taktak projíždí tunely ve skalách, které byly vytesány původně jen pro náklaďáky německého wermachtu. Přijíždíme na horní parkoviště, kde si musíme rezervovat místa v autobusu na cestu zpátky. Užíváme si úchvatný výhled a pochopitelně probíhá skupinové focení. Na samý vrchol hory, kde je vybudováno nechvalně známé Hitlerovo „Orlí hnízdo„ se dostanem dlouhým tunelem ve skále a pak výtahem. Dozvídáme se, že výtah je původní a byl vyroben v České republice. A opravdu z jeho zlatavých stěn na nás dýchá atmosféra třicátých let a je to , alespoň pro mě, docela zážitek. Bohužel cestu nahoru nám trošku kazí nervní „liftboy“, kterému vadí ve výtahu  focení. My zase naopak zřejmě kazíme náladu jemu, protože kouzelnému odrazu blesku od zlatých stěn se prostě nedá odolat… Po docela dost dlouhé cestě výtahem konečně vystupujeme v Hitlerově „pevnosti Orlí hnízdo“.  Jsem hodně zvědavý a natěšený, ale samotná chata mě dost zklamala. Z původního vybavení a účelu není zachováno prakticky nic. Celá chata je předělána na jednu velkou restauraci. Zato stavba jako taková a hlavně okolí s nádherným výhledem stojí opravdu za vidění. Okolo nás plují mraky a mezi nimi máme krásný výhled třeba na nejvyšší horu oblasti Watzmann nebo na jezero Konigsee. Opravdu to stojí za to ! Stejnou cestou jako jsme přišli se vracíme zpátky na parkoviště k motorkám. Máme radost, že krásně svítí sluníčko. Něco zkousnem a vyrážíme na další cestu. Konec dnešní cesty má být kemp někde poblíž Krimmlerských vodopádů.

Opět jedeme po krásných silnicích, projíždíme množstvím tunelů a pozorujem krásné scenérie lemující cestu. Nacházíme pěkný kemp a stavíme stany s vědomím dobrého pocitu usmlouvání ceny J. Po horké sprše, která opravdu po celodenní cestě bodla dáváme nějaké to pivko i něco ostřejšího. Sedíme okolo stanů a debatujem o všem možným. Přichází tma, takže se přesunujem na terasu a Jirka navrhuje zahrát si karty. A pochopitelně, aby hra měla ten správnej náboj, o peníze. Vše proběhlo poměrně rychle. Obsah našich peněženek se postupně přesouval k Jirkovi, na jeho tváři se čím dál tím víc rozprostíral blažený úsměv a jeho rychlé prsty předváděly s kartami neuvěřitelné věci. Střízlivým odhadem naše prohra uhradila tak tři čtyři dny Jirkovi dovolené…

Ráno balíme a rychle se chystáme k odjezdu, protože nás dneska čeká náročný, ale jistě krásný den. Máme totiž v úmyslu navštívit Krimmlerské vodopády a zdolat mekku všech motorkářů Grossglockner. Před odjezdem si nás ještě fotí sympatická majitelka kempu, aby se s námi mohla pochlubit na svých www stránkách. Na vodopády to je opravdu jen kousek a vidíme je už zdálky. Aby taky ne, vždyť s výškou 358 metrů je to nejvyšší vodopád Evropy. Pro motorkáře je nachystané speciální parkoviště s uzamykatelnými skříňkami na helmy a oblečení . Musím konstatovat, že je to výborná věc a je vidět, že tady na motorkáře opravdu myslí. Vydáváme se k vodopádům a někteří podnikaví jedinci se snaží dostat k vodopádům mimo placenou cestu. My ostatní poctivě platíme malý obnos za vstupné. I když já se ještě zkouším přifařit k jedné španělské výpravě, kde průvodce rozdává zakoupené vstupenky. Bohužel jsem odhalen. Vodopády jsou opravdu nádherné a impozantní. Vodní tříšť a vodní mlha nás zkrápí i několik desítek metrů daleko, všude se ozývá hukot vody. Děláme fotky a někteří i zkoušejí, jak taková voda z velehorského vodopádu chutná. Zdeněk s Míšou by nejraději vystoupali na vyhlídku nad vodopády, ale plánované dvě a půl hodiny stoupání je fakt drsný ! Takže to oboum „velehorským turistům“ rozmlouváme a raději si cestou zpátky prohlížíme množství stánků se suvenýry.

Vyrážíme směr Grossglockner. Kromě Ivoše tam nikdo z nás ještě nikdy nebyl, takže je jasné, že se na tenhle motorkářský nejkopec všichni moc těšíme. K mýtnici dorážíme kolem jedenácté hodiny. Platíme mýtné a hned za mýtnicí zastavujeme, abychom si mohli domluvit vše potřebné pro zdolání legendární cesty. Jirka se ještě vrací zpátky na mýtnici pro známé a tolik ceněné samolepky z Glockneru. Všichni do jednoho jsme na ně zapomněli…  Jelikož je dost hustý provoz a „užívací“ tempo každého je trošku jiné, domlouváme sraz na parkovišti na Edelweisspitze. Vyrážíme po legendární Hochalpenstrasse. Cestu si opravdu užíváme, jedna zatáčka střídá druhou a okolo silnice je plno odpočívadel s nádhernými výhledy. Přijíždíme na parkoviště pod Edelweisspitze, kde už čeká Zdenek s Míšou. Ostatní prý přejeli a pokračovali dál. Chvíli čekáme, jestli se někdo neobjeví a pak také vyrážíme dál po hlavním tahu. Bohužel si v tu chvíli nikdo z nás nevšiml odbočky s výjezdem na samotný Edelweisspitz. Byli jsme v domnění, že odbočka teprve přijde. Takže vrchol                      Edelweisspitz 2571 m.n.m zdolali jen Jirka s Apesem, kteří tam už tou dobou svačili a čekali na nás… Ostatní potkáváme hned za druhou zatáčkou. Zastavujeme, kocháme se překrásným výhledem a libujeme si jaké nám vyšlo krásné počasí. Po nezbytném focení nasedáme a jedeme směr Kaiser-Franz-Josefs-Hohe. Přijíždíme na známou vyhlídku a před samotným zaparkováním si ještě cvičně projíždíme i několikapatrové autoparkoviště J. Bohužel se začíná měnit počasí, takže výhled nám kazí houstnoucí mlha. Prohlížíme si zbytky ledovce a dokumentujeme náš pobyt ve výšce 2369 m.n.m.. To ještě stále netušíme, že Jiřík s Apesem se dostali o dobrých 200 metrů výš, což nám v každou vhodnou i nevhodnou chvíli později budou připomínat.

Začíná poprchávat. Po rychlé poradě, jestli ještě počkat nebo raději už jet, vyrážíme na cestu. Po ujetí pár desítek metrů se spustí opravdu silný déšť. Za chvíli lije jak z konve. Značky u silnice upozorňují na valící se potoky vody, což vidíme i bez nich. Jedeme opravdu volně, protože kombinace hustého deště, množství vody na silnici a velkého klesání se spoustou zatáček by mohla být kritická. Cestou dolů se k nám připojují i Jirka s Apesem, kteří na nás čekali na terase jedné hospody. Konečně přijíždíme do většího města a hned míříme do nákupní zóny, kde u jednoho supermarketu zabíráme kryté místo na parkovišti. Děláme nákup a ještě dvě hodiny čekáme, než přestane pršet.

Přijíždíme do kempu a počasí se už dávno umoudřilo. Opět krásně svítí sluníčko. Stavíme stany na přidělené místo, přičemž Jirka s Janou opět využívají prostoru a stan staví hodný kus stranou. Tentokrát se jim to ale vymstilo. Později totiž přijíždí dva hošani, kteří si vybírají pro svůj stan a svou horkou noc místečko hned vedle nich.

Vaříme si v ešuskách něco dobrého a Zdenek jakožto známý gurmán shání, jestli někdo nemá  cibulku. Ťukám si na čelo, že se přeci nikdo nepotáhne na motorce s cibulí. Ovšem všechny nás dostává Sendy, který nejenže má cibuli, česnek a brambory, ale i škrabku na ně… Konečně chápu, proč má největší zavazadla.

Ráno balíme a vyrážíme k cíli dnešního dne jezeru Lago di Garda. Než tam ale podle plánu navečer dojedem, čekají nás Dolomity a s nimi pochopitelně dolomitská passa. Moc se na ně těšíme, hlavně na známé Passo Falzarego. Strohost Alp pomalu ustupuje a mění se v malebnost Dolomitů. Cesta je opravdu nádherná a mě osobně tyto hory doslova uchvátily. Přijíždíme na Passo Falzarego (2117m.n.m.). Z množství motorkářů, které tu potkáváme je vidět, že je to opravdu velmi oblíbené místo. Dáváme si nezbytné kafíčko a obhlížíme okolí.Je tu opravdu nádherně a navíc nám přeje i krásné počasí, takže si to opravdu vychutnáváme. Opět si v duchu slibuji, že se do Dolomitů musím určitě ještě někdy podívat. Na plánovanou vyjížďku lanovkou nikdo nenašel odvahu, neboť kabina ani uchycení nevzbuzovali příliš důvěry. U kafe ještě naplánujem záchytné body, pro případ, že se opět roztrháme jako na Glocku. Bohužel tomu někteří jedinci nevěnují dostatečnou pozornost, což se jim později vymstí… Vyrážíme přes známé letovisko Cortinu d´Ampezzo směrem na jih. Při dlouhých sjezdech si užíváme nespočtu zatáček, tunelů a hlavně nádherných scenérií. Užívám si to tak, že má jízda na „kochačku“ způsobila, že mě a Sendymu, který jel za mnou, ostatní poodjeli až moc. Přijíždíme ke křižovatce, klasickému „téčku“. A teď kam, tady se budou hodit ty naplánované záchytné a směrové body.  Koukáme na ukazatele směru a stačil jedinej pohled, kterej jsme na sebe se Sendym hodili a bylo nám oboum jasné, že pro nás bylo plánování nějakých záchytných bodů zbytečná práce. J Takže s pomocí mapy a faktu, že někde v serpentinách pod námi bylo vidět jet několik malinkatých motorek, jsme zvolili odbočku vpravo. Bohužel i přes velmi vysokou pravděpodobnost rozhodnutí správného, jsme se pochopitelně rozhodli špatně, což jsme zjistili až po dlouhém sjezdu do prvního města. Voláme proto Apesovi a domlouváme se, že se všichni sejdem až na Lago di Garda. Vyrážíme na Lago a musím říct, že cesta, kterou jsme si podle mapy narychlo naplánovali byla opravdu úžasná. K jezeru přijíždíme až k večeru, což se projevuje v ucpaných silnicích a hlavně v totálně přeplněných kempech. Podél silnice na pobřeží je sice kempů velké množství, ale prostě pro jedenáct lidí, sedm stanů a sedm motorek není nikde místo. Zkoušíme jeden kemp za druhým a popojíždíme pobřežní silnicí stále dál podél jezera. Je děsný vedro a už toho máme všichni plný zuby, zvlášť Marcela, která pokaždé musí vyběhnout na recepci kempu a zjišťovat co a jak. Už pomalu začínáme propadat skepsi, když najednou na nás Marcela mává, že máme vjet do kempu. Mají místo. Super. Stavíme stany, voláme ostatním a dáváme jim instrukce, kde nás najdou. Přijíždějí až skoro za tmy. Po celodenním cestování se jdem ještě smočit do jezera a pak navštěvujem místní recepci spojenou s krámkem.  Mají výborné a hlavně studené pivo. Usazujeme se na terase u recepce a dáváme nějaká ta pivka. Paní recepční nás ještě upozorňuje, že za chvíli zhasne a bude zavírat. Pivo opravdu chutná a Hynek pokládá víceméně jen řečnickou otázku: „ Mlask, je dopito ! Baba ještě svítí, dáme ještě jedno“? Bohužel na otázku, na kterou nečekal odpověď se mu jí dostane. A to od Jitky: „Ne, Hynku, ty už ne“! Tak jsme šli spát všichni.

Ráno si teprve pořádně užíváme koupání v jezeře. Je opravdu nádherné a voda je krásně čistá. Jediné, co trošku vadí jsou poměrně velké kameny, které tvoří dno jezera a tudíž je do vody špatný přístup. Po koupání a ranní relaxaci vyrážíme na přibližně 400 km dlouhou „přejezdovou etapu“ do Janova. Původní plán se snahou vyhýbat se placeným italským dálnicím brzo vezme za své. Za prvé je totiž hrozný vedro, takže chceme mít už nezáživnou cestu za sebou a za druhé navíc ve finále zjišťujeme, že nestíháme časově. A opravdu po celodenním cestování míjíme ceduli s nápisem Genova už skoro za šera. Projíždíme okolo janovského přístavu, kde míjíme obrovské lodní kolosy i krásnou historickou plachetnici z dob prvních velkých mořeplavců. Prohlížíme si historické paláce i moderní zástavbu, ale bohužel, v hustém večerním provozu bloudíme. Naštěstí se na jedněch z nespočtu semaforů dá Jiřík do řeči s jedním skůtristou a jeho spolujezdkyní, která právě prožívá nefalšovanou extázi z poslechu našich otevřených výfuků. J Vyvádí nás na správnou výpadovku z Janova a my se začínáme konečně poohlížet po nějakém kempu. Bohužel nikde nic není nebo je kemp už plný. Je už skoro úplná tma. Propadáme lehké beznaději a skepsi. Hynek se ještě vrací zpátky k jedné odbočce do nějakého kempu, kterou jsme minuli. Po chvíli volá, že má místa a vysvětluje nám cestu. Nálada se okamžitě zlepšuje a my vyrážíme do kempu, který je umístěn na kopci nad Janovem. Je z něj docela pěkný výhled na město, ale to je asi tak jediné plus tohoto kempu. Na počet hvězdiček, vybavení  a cenu, kterou požadovali za ubytování jednoznačně nejhorší kemp na celé naší cestě. Dorazili jsme ale už skoro za úplné tmy a vyráželi ráno, takže nám mohly klady tohoto kempu zůstat utajeny.

Ráno se snažíme vyrazit relativně brzo, protože nás čeká dle itineráře krásná cesta podél Azurového pobřeží. Po staré silnici plné zatáček, útesů a krásných vyhlídek na moře se zastávkami v Monacu, Nice a Cannes. Vyjíždíme z Itálie na francouzské dálnice s úmyslem sjet do Monaca a dál pokračovat do Saint Tropez podél Azurového pobřeží. Bohužel zjišťujeme, že pokud chceme být v Saint Tropez včas a sehnat nějaký slušný kemp, musíme prohlídku měst oželet. Rozhodujeme se také pro cestu po dálnici až za Cannes. Docela mě to mrzí, ale jen do chvíle, než sjíždíme z dálnice na starou cestu podél pobřeží. Je totiž totálně ucpaná auty, autobusy a karavany. Celá tahle nekonečná kolona se velice pomalu pohybuje po uzoučké silnici směr francouzská riviéra. Kličkujeme mezi auty, což s plně naloženým maxíkem není zrovna nic moc. Nicméně si medím, že jedu na motorce, protože několika hodinové popojíždění v koloně s autem bez možnosti předjetí je asi fakt maso. Blížíme se k cíli naší cesty a tak zkoušíme kempy. Bohužel je opět všechno beznadějně plné. Sehnat ubytování pro jedenáct lidí se zdá skoro nemožné. Přijíždíme kousek před Saint Tropez pod městečko St. Aygulf, kde narážíme na čtyřhvězdičkový Camping Au Paradis des Campeurs. Kemp je umístěn kousíček od moře a vypadá velice dobře. Moc nedoufáme, že by zde bylo volné místo. Nicméně po chvíli se vrací Hynek a sděluje, že pro naše stany mají dvě volné plochy. Jedna, že je trošku stranou, ale zato velká, a druhá je prý na nás asi malá. Sedáme na motorky a jedeme plni očekávání za ním. Přivádí nás až na úplný konec kempu, kde na nás čeká sice opravdu velký prostor, ale taky totálně vyprahlá a prašná pláň. Zem je zde tak tvrdá, že na zatlučení stanového kolíku by bylo potřeba snad pneumatického kladiva. Koukáme po sobě a vůbec se nám to tu nelíbí. Jen Jiřík je ve svém živlu. Už plánuje , že bude stanovat zase kus od nás a jaké tu budeme mít úžasné soukromí... Že tu není voda, světlo a vítr od moře neustále zvedá oblaka prachu mu zjevně nevadí. Hrozně se podivoval nad naší rozmrzelostí a nepřestával se divit nad tím, že se ještě jedem podívat i na druhé místo. Na „mrňavej plácek, kam se stejně nevejdem“.  Přijíždíme k druhému místu a zjišťujeme, že naše priority ubytování a priority Jirky jsou nastaveny zřejmě úplně jinak. Okamžitě zabíráme super místo uprostřed kempu, kam se všichni naprosto pohodlně vejdem. K místu přináleží osvětlení, stylová výlevka s tekoucí vodou a kousíček odtud jsou sprchy, wc a výjezd z kempu. Prostě opravdu Au Paradis des Campeurs.

Po zakempování všichni pospícháme na pláž užít si moře. Zvlášť Ivoš, který musí bohužel už druhý den ráno odjet domů. Později se dozvídáme, že jel celou cestu na jeden zátah ! Moře je k mému údivu docela dost studené, ale na druhou stranu zase osvěží. Cestou z pláže navštěvujeme místní obchod a k naší spokojenosti zjišťujeme, že mají na nápoje k dispozici chladící vitríny. Zakupujeme si na večer nějaké víno a pivko. Zjišťujeme, že není špatné. Takže každá další návštěva obchodu, ať ráno, v poledne či večer, po celou dobu pobytu v kempu, má jedno jasné pravidlo. A to vždy, za každých okolností, doplnit chladící box o naši vybranou značku plechovkového piva ! A jelikož to máme do obchodu jen kousek, tak jsme si ten první krásný večer na francouzské riviéře opravdu užili.

Po raním rozloučení se s Ivošem  nás celý den čekalo jen lenošení, odpočinek a užívání si pláže a moře. A že by se měla ta plážová pohoda ještě něčím okořenit, uvědomil si z nás jediný člověk, Apes. A to skoro okamžitě jakmile se rozhlédl po pláži. Jeho, na tyto situace zvlášť vycvičenému, bystrému oku totiž nemohla uniknout jedna opravdu exkluzivní černoška. Bohužel, zřejmě jen jazyková bariéra způsobila, že hluboký apesův cit nebyl naplněn. Nicméně po celou dobu pobytu mu od této chvíle ležela v hlavě... A to ještě netušil, že prakticky stejně intenzivní prožitek na něj čeká ještě večer. Díky naší strategicky výhodné pozici poblíž umýváren a kontejneru na odpadky tu totiž jako první objevil odhozenou skládací židli ! Byla sice trošku rozbitá, ale apesova příslovečná šikovnost způsobila, že ten večer se už mohl cítit jako plnohodnotný kempující na Cote d´Azur. A aby toho štěstí nebylo málo, tak stejný kousek se povedl i Jirkovi. A od této chvíle už nic nebylo jako dřív, ke mně a Sendymu se připojili Apes a Jirka. Náš tým se rozdělil. Na sedící a na ty ostatní.

Další den se snažíme vstávat relativně brzo. Jedeme totiž navštívit jednu z nejdramatičtějších scenérií v Evropě, až 700 metrů hluboký kaňon Grand Kanyon du Verdon. Cestou zpět si chcem ještě prohlédnout a pochopitelně se i vykoupat v jezeře St. Croix. Vyrážíme plni očekávání a po vymotání se z bezpočtu kruhových objezdů, které jsou ve Francii doslova na každém kroku, míříme přes Montferrat krásnou krajinou do oblasti Grand kaňonu. Tady nás čekaly opravdu úchvatné scenérie v podobě rozeklaných kaňonů, kolmých strží a horských masivů. Podél cesty, skoro v každé zatáčce byla k dispozici vyhlídka, což jsme pochopitelně využívali k focení. Byla to opravdu úžasná podívaná. Nad námi azurové nebe, všude okolo nás bílé skály, hloubka kaňonu z které se až mohla zatočit hlava a na samém dně kaňonu říčka s vodou tak modrou, že se zdála až neuvěřitelná.

A to na nás hlavní atrakce ještě čekala. Byl to most přes kaňon na kterém se provozoval bungee jumping. Pochopitelně pohled z mostu dolů, do údolí byl opět naprosto úchvatný, ovšem představa skoku do téhle propasti, kde lidi na dně vypadali jako mravenci, zase tak úchvatná nebyla. Odlišný názor  o skoku na laně měla naštěstí i jedna asi sedmnáctiletá dívčina, což bylo pro naše pobavení jen dobře J. Po skoku/shození z mostu dolů, do té děsné hloubky, ji totiž zřejmě zcela vypověděly službu nervy a začala tak děsně řvát, že z jejího hlasu ta hrůza, co prožívala, přímo cákala… Ta to nehrála, ta si to opravdu užila se vším všudy. J Po shlédnutí dalších pár skoků jsme vyrazili k jezeru St. Croix. Cesta k jezeru vedla po krásných zakroucených silničkách a mezi skalami se nám každou chvíli objevil kousek z modré jezerní plochy St. Croix. Jezero má opravdu krásnou modravou barvu, jaká bývá třeba ve vápencových jeskyních.  Po celodenním ježdění v srpnovém vedru jsme na nic nečekali a pospíchali se hned vykoupat. Voda byla ale jako kafe a dno bylo pokryté nějakou vodní trávou, což se třeba Marcele moc nelíbilo. Nicméně i tak nás modrá vápencová voda osvěžila a my po krátkém pobytu u břehu jezera St. Croix vyrazili na zpáteční cestu do kempu.

Večer nás vytáhla od stanů muzika z místního baru. Provozovali ji tam dva frantíci a alespoň mě se docela líbila. Po této kultůrní vložce jsme opět, ostatně jako každý večer, probírali prožité zážitky a plánovali další den. Zítra nás čekalo Saint Tropez. Tedy to místo, kam jsem se tak moc chtěl podívat a na které jsme se všichni tak moc těšili. Noc byla krásná, pitivo chladné, témat k diskuzi nepřeberně. Mělo to jen jeden malej háček. Tohle všechno se odehrávalo hned vedle stanu, kde se bezvýsledně snažila usnout Míša. Z diskutujících jsem nejdéle vydržel já a Jirka, což právě Míša ocenila tím, že nás z nepochopitelných důvodů nekompromisně rozehnala spát. Její forma pobídky byla pro nás tak nezvyklá, že jsme bez odporu poslechli. J Ráno nám pak tvrdila, že už to nemohla poslouchat, že jsme se sice bavili spolu, ale každý o úplně jiné věci a prý nám to vůbec nevadilo… Ale to je hloupost, protože si to všechno moc dobře pamatuju.

Ráno plni očekávání nasedáme na motorky a vyrážíme směr Saint Tropez. Přijíždíme do města a dostáváme se do dost silného provozu, který je v úzkých uličkách dost nepříjemný. Hledáme nějaké místo na zaparkování, což se nám po chvíli daří. Jsme kousek od přístavu, takže první naše kroky vedou právě tam. Přístav a hlavně některé velké motorové čluny a jachty  jsou opravdu nádherné. Procházíme se uličkami města a prohlížíme si různá zákoutí a místa , která všichni tak důvěrně známe z filmového „četníka“. Jediné, co se nám ale stále nedaří najít, je stará četnická stanice. A to je také jeden z důvodů, proč jsem chtěl jet do Saint Tropez, vyfotit se před starou četnickou stanicí. Konečně ji objevujem na jednom zapadlém náměstíčku. Je neudržovaná a  zchátralá. Nemůžem pochopit, proč se o takový turistický hit nikdo nestará. Musel by to být přeci zlatý důl, udělat tam třeba stylovou restauraci… Nicméně se před stanicí všichni fotíme a dbáme na to, aby na všech fotkách byl jasně vidět nápis Gendarmerie Nationale.

Po prohlídce města se jedem s Marcelou ještě podívat kousek za Saint Tropez do lagunového městečka Port Grimaud. Městečko funguje trošku jako francouzské Benátky. Doprava tam probíhá na člunech, jednotlivá náměstí jsou spojena jen mosty a historické budovy vytváří krásná zákoutí. Dokážu si představit, že třeba večerní posezení v místních restauracích je tím pádem opravdu romantické... Ovšem, kdo by čekal na večer v Port Grimaud, když v podstatě skoro stejný zážitek můžu zažít v kempu na mé úžasné rozkládací židli a s vychlazeným plechovkovým pivem za 1 € v ruce. Cestou zpátky jsme si dali ještě jeden takový minisprintík s černým Ferrari, které zřejmě po zjištění, že na úžasnýho maxíka stejně nemá radši odbočilo někam k vip hotelu.

Večer v kempu proběhl ve znamení loučení se s dalšími třemi účastníky. Jirka s Janou a Sendy totiž už ráno museli vyrazit na cestu domů. Zato zbylé čtyři motorky čekal ráno výlet do Monaca. A cestu jsme si opravdu užívali, protože bylo opět nádherné počasí, suprové silnice a okouzlující krajina. Tato idylka nám vydržela jen do doby, než jsme se dostali do serpentin nad Monacem. Celý sjezd těmito uzoučkými serpentinami do Monaca byl totiž totálně ucpaný. Několika kilometrová kolona se skoro nehýbala, takže nastalo někdy i dost drsné proplétání se touto dopravní zácpou. Nicméně úspěšně jsme dorazili až před samotné vyhlášené Casino v Monte Carlu. Bohužel hned z kraje bylo jasné, že naše snaha o zaparkování motorek přímo před Casinem by se asi nesetkala s přílišným ohlasem, takže bylo nutno najít jiné místo pro parkování. A to byl v naprosto přeplněném centru opravdu veliký problém. Prostě nikde nic nebylo. Až jsme narazili na jedno volné minimístečko na parkingu pro skůtry. Ovšem tam se nedaly zaparkovat všechny naše motorky. Tedy normálně nedaly, ovšem chytrá česká hlavička si ví vždycky rady ! Prostě jsme několik těch skůtrů vzali, poodnesli a srazili k sobě a hned bylo místo pro naše maxíky. Po úspěšném zaparkování jsme vyrazili obdivovat Casino. Dokonce jsme si s Apesem chtěli i zahrát, ale naše ochota obětovat určitou částku na hru a minimální výše vkladu sázky se dosti výrazně lišily…  Takže jsme opustili Casino bez toho, abychom rozbili bank a radši venku obdivovali to neskutečné soustředění superaut na jednom místě. V záplavě vozů Ferrari, Lamborghini, Porsche, Bentley či Rolls Royce stálo také jedno opravdu exkluzivní modré Maserati z šedesátých let. Všichni jsme si hned vzpomněli na Kreydla, protože tohle, to by byla jistě jeho krevní skupina. Dalším naším cílem byl knížecí palác a vyhlášené oceánografické muzeum s mořským akváriem. Podle mapy se nám oba tyto cíle zdály dost daleko, takže jsme uvažovali o autobusu. Ale místní polda, kterého jsme se pro jistotu ptali na cestu, tvrdil, že je to jen kousek. Nebyl. A nejenže nebyl, ale bylo to i do děsnýho kopce a to všechno v děsným vedru. Alespoň mě se to tak zdálo.  Odměnou za naše „útrapy“ byl nádherný výhled na Monaco a prohlídka celého komplexu knížecího paláce.

Čekala nás ještě návštěva oceánografického muzea, na které jsem se také moc těšil. Před muzeem na nás čekala dlouhá fronta u pokladen na vstupenky. Po zakoupení vstupenek mi Apes radostně hlásil, že dostal padesátiprocentní slevu na studentský průkaz (asi studuje univerzitu třetího věku). To jsem ještě chápal, ale že Hynek usmlouvá tu samou slevu na jeho průkazku do práce, tak to už bylo trošku silný kafe. Poprvé v životě jsem litoval , že s sebou nemám svůj služební průkaz… Takže všichni s nějakou slevou, jen já s lístkem v plné palbě, jsme vykročili do vyhlášeného a největšího mořského muzea v Evropě. A musím říct, že se bylo opravdu na co koukat. Veliká akvária byla umístěna v několika podzemních patrech a kostry velryb, makety vorvaňů a prostě vše okolo moře v patrech nadzemních. Expozice byly opravdu velice pěkné, i když musím říct, že jsem na to, že to mělo být nejvyhlášenější mořské muzeum , čekal prostě víc.

Cestou zpátky jsme se ještě stavili v jedné monacké restauraci a čekali tam na Zdenka s Míšou, kteří se nám někde zapomněli. Sice jsme se tam docela slušně najedli, ale monackými jednosměrkami ven z města jsme tím pádem vyráželi trošku déle než jsme původně plánovali. Ale zase na druhou stranu jsme objevili jednu francouzskou zvláštnost. Zřejmě si tam všechny cizince, a na maxech zvlášť, fotí. Protože jak jsme tak pospíchali v tý monacký zácpě a ve francouzských tunelech, tak na nás každou chvíli odněkud bliklo...

Další den ráno, vlastně poslední pobytový, začal pro Zdenka a Hynka  naprosto nečekaně. Při ranní snídani našim vytrénovaným očím totiž neunikl chlapík, který mířil ke kontejnerům s dvěma skládacími židlemi v ruce. A jelikož ani naše lačné pohledy na židličky neunikly onomu chlapíkovi, tak zákonitě musela následovat nesmělá otázka, jestli by se nám snad ještě nehodily. A jelikož bylo jasné, že hodily, tak Zdenek okamžitě vystartoval a židle byly naše. V tom jediném okamžiku se rázem z Hynka a Zdenka staly plnohodnotní kempující první kategorie. Jediné, co trošku kalilo oboum obdarovaným radost byl fakt, že tu pohodu a pohled na čtyři sedící maxisty na rozkládacích židličkách v kempu na francouzské riviéře už nemůžou vidět Ivoš, Jirka a Sendy. Zbytek dne jsme prolenošili na pláži a večer si stanovili přesný časový plán odjezdu a trasy cesty domů. Po informacích od Sendyho, který tu samou trasu absolvoval před dvěma dny jsme se chtěli vyhnout placenému Brenneru a držet směr Mnichov.

Ráno přesně podle stanoveného časového plánu jsme začali balit a pakovat motorky. Právě , když jsem dobaloval stan a ubezpečil se, jak krásně stíháme, tak se vynořil Apes. S ručníkem přes rameno a se zářivým úsměvem právě přicházel ze sprch. Nevěřili jsme vlastním očím a já si vzpomněl, že přesně tuhle situaci nám popisoval Sendy, když s Apesem vyráželi od něj z domu. Nutno však přiznat, že Apes s balením opravdu máknul a zpoždění bylo jen minimální.Vyrážíme na cestu a opět se kocháme krásami okolo nás a úžasnými silnicemi, po kterých jedeme. Úspěšně projíždíme Francií, Itálií a blížíme se k Brenneru. Už od italských hranic jsme najeli na zřejmě profláklou motorkářskou trasu, protože všude okolo nás jezdí spousty motorek. Užíváme si to spolu s ostatními, bohužel až tak moc, že Hynek špatně odbočí směrem právě na brennerský tunel. Dostáváme se na jednosměrný výjezd k tunelu, který je pevně ohraničen betonovými svodidly. Nedá se nic dělat, otáčíme se a sjíždíme uzoučkou jednosměrkou zpátky. Jen Zdenek se rozhoduje , že to někde nahoře otočí a sjede zpátky jinudy. Od této chvíle jsme ho už neviděli. Píšeme mu sms a dostáváme odpověď, že je vše o.k. a že jede přes Brenner. Pokračujeme v cestě a k večeru nacházíme slušný kemp, který dokonce vlastní nějaká Češka. Stavíme stany, probíráme zážitky z cesty a po krátkém extempore s jednou nervní Němkou, které se naše normální obyčejné povídání zdálo moc hlučné, jdem okolo půlnoci spát.

Ráno vyrážíme na poslední část cesty. Po zjištění, že nervní Němka v karavanu ještě asi spí, se nám rozprostřel na tváři škodolibý úsměv. Každý , kdo projížděl okolo ní, tak protůroval svýho maxíka a laděné výfuky daly o sobě vědět. Podle předpokladu němkyně vyběhla a něco na nás křičela. Ovšem co to bylo, jestli obdiv nad zvukem našich laďáků nebo nadávky, to nevím, tak dobře německy zase neumím. Pokračujeme směrem na Německo na Mnichov. Opět najíždíme na krásnou silnici plnou zatáček a necháváme se opět strhnout naším „francouzským stylem“ jízdy. Zavěšujeme se za jednoho Rakušáka na BMW a v táhlém klesání předjíždíme autobus a kolonu aut. Bohužel jsme byli v tu chvíli v nesprávný čas na  nesprávném místě. Dole po sjezdu z klesání před pravotočivou vracečkou před nás z postranní silničky na poslední chvíli vyskakuje policajt s plácačkou nad hlavou. Docela ve mně hrklo. Zastavuje mě, Hynka a Rakušáka na BMW. Apes má opět kliku, protože jede až daleko za námi.Vůbec netuším, co se stalo. Jediné, co se mi honí hlavou jsou hrůzostrašné historky o zabavených techničákách, astronomických pokutách či zabavených motorkách kvůli nehomologovaným úpravám na motorce. A že jich na maxíku pár mám… S bramborářem je policajt hotov během chvilky a pouští ho dál. Nás se ptá, jestli víme, čeho jsme se dopustili. Opravdu nevíme a jen krčíme rameny. Policajt nás tedy upozorňuje, že v celém tom úseku klesání je značka zákaz předjíždění a plná čára a že takhle se tedy u nich opravdu nejezdí. Oba s Hynkem po sobě koukáme, protože s takovými „prkotinami“ jsme se posledních čtrnáct dní tedy vůbec nezabývali. A to se nám teď pěkně vymstilo. Chce po každém z nás pokutu 70 € . Zkoušíme ho ukecat na slevu. Hynek svou angličtinou a já třemi německými slůvky, která mě v této situaci jediná napadla preis totalen likvidation. Po chvíli se už policajt usmívá a sděluje, že to tedy máme za sedmdesát pro oba dohromady. Platíme a na rozloučenou si ještě jednou vyslechnem, že v Rakousku se předpisy dodržují. Takže objetí placeného brennerského tunelu za 8 € se nám opravdu vyplatilo.

Míříme na Mnichov už jen s Hynkem a Jitkou, protože Apes se od nás odpojil a valil si to Rakouskem. Což byla pro něj, Moraváka, výhodnější cesta. Hned za Mnichovem nás potkala opět totální zácpa na dálnici. Ve stojících nebo pomalu se plížících kolonách aut, náklaďáků a autobusů jsme využívali každé volné mezírky k proplétání se vpřed. Trochu nám bylo divné, že místní motorkáři způsobně stojí v koloně a dopředu se dereme jen my. Jediné vysvětlení, co mě napadlo byl stále přelétající policejní vrtulník nad našimi hlavami… Naštěstí tohle „masírování“ se v zácpě nám prošlo bez ztráty kytičky , respektive bez ztráty dalších euro.

Na poslední dálniční zastávce v Německu na benzínové pumpě, kde jsme tankování spojili i s odpočinkem, svačinou a obědem se k nám z ničeho nic přidružil nějaký německý maxista. Prý jede na rodinnou dovolenou. Tedy on rodinnou dovolenou pojal tak, že on jel na maxovi a jeho těhotná manželka s malým synem za ním jeli autem. Po vzájemném poplácání se po ramenou a ujištění se navzájem, že max je to vůbec nejlepší, co nás v životě mohlo potkat jsme vyrazili směr Regensburg a dál na Plzeň. Hranice do České republiky jsme přejeli někdy kolem půl páté odpoledne. No, a tady už nás čekala jen známá cesta přes Prahu, po dálnici směr Hradec Králové. Domů jsme dorazili někdy po deváté hodině večer a na naší úžasné dovolené jsme najeli 3743 kilometrů.

A co napsat o naší vmax dovolené 2007 na úplný závěr ? Tak z mého pohledu, to byla opravdu úžasná dovolená, na které se nám nejen povedlo podívat se třeba na Glockner nebo do Monte Carla, ale hlavně proběhla v naprosté pohodě a s lidma, se kterými bych klidně třeba hned zítra vyrazil na vmax dovolenou roku 2008.

Účastníci vmax dovolené Francie 2007:

Jirka + Jana

Hynek + Jitka

Zdenek + Míša

Dušan + Marcela

Ivoš

Sendy

Apes